Kapitola 2. - Věřím mu

4. dubna 2008 v 16:16 | Atea |  Láska až za hrob
Tak, je tu další kapitolka, ke které budu zase požadovat co nejvíce komntářů - objektivních, prosím! :o) Doufám, že se vám bude tato kapitola líbit, já sama nevím co si o ní myslet... A doufám, že nezklamu ty, co čekali od Lásky až za hrob více... ;o) Hezké čtení... A prosím, o co nejvíce komentářů. Vaše Atea :o)

Sluneční paprsky hladily jeho tvář a šimrali ho na lících. Zavrtěl se v posteli a pomalinku otevřel víčka, aby si přivykl na nezvyklý jas, po dlouhé noci plné děsivých snů. Při té vzpomínce ho zamrazilo, Cissa mu stále dokola opakovala že jí není dost dobrý, že on si jí nezaslouží…
Něco uvnitř se mu zachvělo a vyslalo povel k slzám, které jen tak tak udržel. Zvedl se z pohodlné postele stále prohřáté jeho tělem, které na ní spočívalo celou noc a smutně vzdychl.
Ve velké síni byl jako obvykle ruch a halas všech studentů. Lucius pohledem vyhledal Draca a kývl mu na pozdrav. Ten jen zakroutil hlavou a protáhl obličej do trpící grimasy, která jasně říkala Otče neztrapňuj mě!. Posadil se tedy na své místo u stolu a mlčky polykal sousta snídaně.
,,… Co myslíte Luciusi, že to není správné?'' občas k němu dolehl úryvek z rozhovoru nějakého profesora a aniž by věděl o čem mluví, vždy mlčky kývl a dál polykal. Očima klouzal po každém studentovi a přemýšlel zda je zná či ne. Pohledem zavadil o dívku, která mu včerejšího dne pomohla. Utkvěl na ní pohledem a stále na ní musel zírat. Dál přežvykoval svou snídani a vtom na něj ona stočila své oříškové oči.
Byl si jistý, že jeho bledá tvář zčervenala neobvyklou rychlostí, zaskočilo mu a začal se dusit.
,,Luciusi, v pořádku?'' starostlivě mu klepala do zad profesorka Prýtová takovou silou, až si myslel, že mu spíše vyrazí dech.
,,Díky'' poděkoval jí rozpačitě, což jí očividně uspokojilo a znovu se vášnivě pustila do debaty o samorostoucích růžích.
Znovu se otočil na místo kde seděla Hermiona Grangerová, ale bohužel zjistil, že mezitím odešla.
,,Sakra… Proč toho vlastně lituju, vždyť je to jen má studentka…'' pronesl sám k sobě své obavy i úvahy Lucius.
,,Říkal jste něco Lusiuci?'' otočila se na něj s úsměvem madam Prýtová, myslíc, že se někdo další připojí do její debaty, kde se všichni přítomní krom ní tvářili velmi unuděně.
,,Ne, nic jsem neříkal.'' ujistil jí Lucius a jí povadl úsměv, načež se otočila zpět k ostatním.
XxX
,,Měli bychom si pospíšit.'' upozornil Draco své kamarády, když kráčeli bradavickými chodbami na hodinu černé magie. Poslední paprsky se loučili s létem a upozorňovali na podzim, který tu již šlapal na práh. ,,Otec nemá rád,když se chodí pozdě.'' nasadil pohrdavý škleb, a jeho kamarádi jen tiše přikývli.
Dracova rodina byla jediná, která nebyla zajmuta do Azkabanu kvůli smrtijedství. Nejenže jim jejich rodina spolu s Bellatrix Lestrangovou unikla, avšak teď, když je Dracův otec učitelem, nikdo se o to nezajímá, což je více než divné.
,,Jakto že tvého otce nezajmou Draco?'' šeptla tiše dívka s temně černými vlasy střiženými do mikáda. Byla velmi inteligentní, s bledou tváří a temnýma očima, z kterých občas sršela zloba, hodná Zmijozelu, do kterého přirozeně chodila. Věděla, že tohle není taktní ani správná otázka a že ani syn svého otce to nejspíš netuší, přesto se zeptala.
Draco na ní pohlédl a v bledých očích zahlédla zranitelnost, rychle však byl tento pohled vystřídán zlobou a nevraživostí.
,,On nic neudělal Pansy ''' zamračil se na ní a zasyčel zlostí. ,,Možná byl smrtijedem,ale on se směšně snaží stát zase dobrým člověkem, dokonce podepsal nějaký úpis. Nic o tom nevím, nepotřebuje se mi svěřovat, nebo myslíš že by měl mít takovou potřebu?'' odfrkl si Draco, čímž dal jasně najevo co si o tom myslí a že považuje debatu za uzavřenou.
Pansy na něj znovu pohlédla, Draco však odvrátil hlavu a než stačila cokoliv říct úsečně oznámil: ,,Už jsem říkal, že otec nenávidí pozdní příchody, hoďte sebou!'' okřikl je Draco panovačně a kývl hlavou na Crabba a Goyla, kteří poslušně kráčeli po boku svého kamaráda. Pansy zrychlila také a po celou cestu do učebny již nepromluvila.
xXx
Tiše promlouval ke třídě a nejspíš nikdo moc nevnímal, jaké potíže má s tím, aby zakryl své rozpaky. Bylo mu jasné, že ho všichni vidí jako vraždícího smrtijeda, ale ona věděla, že se chce změnit. Byla si tím naprosto jistá, přestože neměla žádný důkaz. Vzpomněla si,jak se na ní podíval a snažil se zakrýt své rozpaky, nevěděla proč v ní všechno tak vesele poskakuje a to co jí napadlo, jí ani trochu neuklidňovalo. Dívala se na něj a on se díval na ní, doufala, že tohle není láska… Nemůže přeci ranit Rona a už vůbec nesmí dopustit, aby se zamilovala do otce svého spolužáka, to přeci není možné…
,,Hermiono, koukáš na něj jako uhranutá.'' podotkl jedovatě Ron ke své přítelkyni, kamarádce i spolužačce. Ta zatřepala hlavou, jako by se styděla za své myšlenky a mile se na něj usmála.
,,Ale jdi, já chci přece jenom tebe.'' zazubila se na něj a poslala mu vzdušný polibek.
,,Kdo říká, že mě nechceš?'' zasmál se Ron. Zarděla se, málem nechtěně prozradila své myšlenky…
Naštěstí je Ron takový trouba a nejspíš mu to nedošlo. Usmála se a znovu pohlédla na jejich nového profesora - Luciuse Malfoye. Ten se i nadále věnoval svému již jistějšímu výkladu.
,,Představoval bych si, že by jsme se tento rok naučili nějaké trochu nebezpečnější zaklínadla, a trochu obtížnější kouzla než dosavadní,na které jste byli zvyklí.'' odmlčel se, jelikož do vzduchu vystřelila čísi ruka.
,,Prosím…'' ozvala se Pansy. Draco na ní nebezpečně pohlédl, ale dívka ho ignorovala tak, jak on jí předtím.
,,Ano, slečno Parkinsonová?'' Lucius se zaujatě otočil k Pansy a byl zvědav co se od ní dozví. Od Draca věděl, že je to velmi inteligentní dívka, sice trochu povýšená a zloba jejího srdce je viditelná asi jako zloba jeho syna a jeho samotného, avšak byla kamarádkou Draca a on svému synovi nechtěl dělat potíže, aniž by měl důvod.
,,No… Ehm ''' odkašlala si Pansy a nezvykle se zadrhávala ,,Jen by mě zajímalo… Totiž, jakto že tu můžete vyučovat, když jste bývalým smrtijedem a… No prostě… Jakto ž vás nezatknou?'' Pansy ze sebe dostala překotně otázku, která tu nejspíš zajímala každého, ale báli se jí vyslovit. Všem v téhle místnosti bylo jasné, že jím do toho nic není.
Draco na Pansy zahlížel a z jeho očí šlehaly blesky.
,,Jak se opovažuješ ztrapňovat mého otce?'' zasyčel jí do ucha, nahlas nic neřekl.
Lucius se zatvářil však vyrovnaně, hlavy všech studentů se na něj stočili a upřeli na něj pohled plný zvědavosti.
,,Na to vám mohu odpovědět zcela jednoduše slečno Parkinsonová.'' odpověděl vyrovnaně ,,Ne, že by vám komukoliv do toho něco bylo, ale odpověď vám mohu poskytnout. Jak jste již řekla, byl jsem smrtijedem.'' odpověděl prostě a celá třída pro změnu stočila pohled na Pansy. Ta jednoduše přikývla a vyslala směrem k Malfoyovi omluvný pohled.
,,Tak, pokud nikdo další nemá otázky, rád bych se pustil do výuky.'' pronesl spíše jako oznámení než jako otázání zda nikdo další nemá otázky.
Nikdo se již nepřihlásil, šuškali si mezi sebou a nejspíš každý přítomný musel uznat, že jejich nový profesor odpověděl asi dostatečně. Byli tu tací, co k němu rozhodně nadále neměli důvěru ,ale byli tu i tací, co mu třeba časem začnou věřit.
Lucius to cítil a proto si začal být jistější, třeba už se vážně stane někým lepším.
,,Mám hlad jako vlk!'' zaúpěl Ron jakmile vyšel spolu s Hermionou, která se ho držela okolo pasu a Harrym na prosluněný viadukt.
,,Vždyť už jdeme, neboj, můžeš nám říct normálně že chceš jíst, ať si pospíšíme.'' zasmála se Hermiona a vlepila mu pusu. Ron se zakřenil a přikývl.
,,Dobře, mám hlad, hoďte sebou ať nám zbyde ještě nějaký pudink…'' labužnicky mlaskl. ,,Harry, není ti něco?'' otázal se Ron ustaraně, když si uvědomil, že se jeho kamarád nezapojuje a ani se s nimi nesměje.
,,Ne, to nic…'' mrkl na něj Harry, to Rona uspokojilo. Harry však pohlédl nevraživě na Hermionu.
,,Co-?'' chtěla se zeptat, ale Harry jí utišil prstem, který si dal před ústa.
,,Před ním ne…'' zašeptal Harry a Hermiona zamračeně přikývla.
xXx
,,Lidi, jdu spát.'' oznámil Ron k večeru Hermioně, Harrymu a Ginny.
,,Jo, já taky.'' kývla Ginny a políbila Harryho, zamávala jim a spolu s Ronem se odešla uložit ke spánku.
Celé odpoledne Hermionu tížilo, co se asi stalo, že na ní Harry tak nevraživě celý den zahlížel. Když ostatní odešli, konečně už s ním mohla probrat co se stalo.
,,Harry, co jsem udělala? Proč na mě tak hnusně koukáš?'' zamračila se Hermiona, protože její kamarád na ní dál mračil své smaragdové oči zlostí a nechápavostí.
,,To ti ještě nedošlo?'' podivil se upřímně a nazlobeně zároveň.
,,Ne…'' zavrtěla zmateně hlavou, až jí kudrnaté vlasy poskočily na ramenou.
,,Malfoy, Ty…'' odmlečel se, v Hermioně se vše sevřelo. Vzpomněla si na chvíli, kdy málem prozradila Ronovi své obavy, tomu to ovšem nedošlo, zapomněla ale na Harryho, který seděl hned vedle nich.
,,Harry, ale profesor a-'''
,,Profesor ''' odfrkl si Harry a přerušil jí ,,Jakýpak profesor, sice to byl smrtijed, ale to neznamená, že i nadále není. Malfoy byl, je a navždy bude zlý až do morku kostí. Vždyť to víš, a ty mu chceš dát přednost před Ronem?! To snad nemyslíš vážně…'' rozčílil se.
,,Ale tak to není Harry, já Rona miluju, ale v jednom se mýlíš, Malfoy smrtijed už není, já mu věřím a ty… Ty bys měl taky.'' dokončila prostě.
Harry na ní jen překvapeně zamrkal. Proč by měl věřit někomu, kdo se je v minulosti všechny pokusil několikrát zničit, zabít… Neviěl jediný důvod.
,,Ty víš, že mám Rona ráda, jen… Jsem teď trochu zmatená…'' těžko se jí tyto slova přiznávala, cítila jisté sympatie k Luciusovi, ale doufala že to není nic významného. Jak to ale vysvětlit Harrymu, který v tom očividně viděl lásku?
,,Zmatená? Pff…'' odfrkl si znovu Harry a díval se na ní opovržlivě, jako nikdy dřív. ,,A proč prosímtě? Máš Rona a on tebe, nevidím žádný problém.''
,,Také ho nemůžeš vidět, nejsi holka…'' tiše odpověděla Hermiona. Harry jen pokrčil rameny.
,,Jdu si lehnout.'' oznámil jí a zvedl se z měkkého křesla.
Jakmile došel ke schodům, ještě se otočil a dodal: ,,A Hermiono… Nedovolím, abys Ronovi ublížila…''
Zmizel v chlapeckých ložnicích a Hermiona zůstala sama ve společenské místnosti. Oheň tiše plápolal a prskal, a jí se honily hlavou myšlenky. Nebyla si ničím jistá, rozhodně si nemyslela, že to co cítí je láska k Luciusovi, přesto bylo to poslední co potřebovala znepřátelení mezi ní a Harrym. Očividně jí teď pokládal za zrádkyni, ale ona vlastně nic neudělala…
,,Co si jen počnu…'' zašeptala do ticha přerušovaného jen praskotem ohně a hlavu si položila do dlaní.
xXx
Uběhlo měsíc od doby, co přijel do Bradavic a podzim, který tu již pracoval v plné síle změnil nejen přírodu, ale i názory lidí. Lucius si částečně získal většinu studentstva i učitelského sboru. Moc ho těšilo, že každou chvíli neslýchal na chodbách samé urážky, ale jedna věc ho stále tížila nejvíce - Cissa. Od doby co odjel do Bradavic se mu neozvala, Dracovi psala každý týden a dávala mu zprávy o tom, kde je a že jí nic není.
O Luciusovi se v dopisech zmiňovala jen jako o tvém otci, jako by Lucius ublížil jí… Jednoho dne kráčel po chodbě, kde byli asi jen čtyři studenti a byl hluboce zabrán do svých starostí o Cissu, když do někoho vrazil.
,,Au…'' vykřikl dívčí hlas a on se v mžiku probudil.
,,Promiň!'' chytil dívku ze zadu, aby nespadla na záda a v tu chvíli si uvědomil komu se dívá do obličeje.
,,Ne, já se omlouvám…'' zakroutila omluvně Hermiona hlavou a dál si mnula čelo, na kterém jí rychle vyrazila boule.
,,No… Četla jsi, že jsi nekoukala na cestu?'' Hermiona jen přitakala a na tvářích se jí objevil ruměnec.
,,Pane profesore… Ehm… Už mě můžete pustit…'' upozornila ho Hermiona, protože jí stále držel. V tom spěchu, aby jí chytl si neuvědomil že jednou rukou jí sice podpírá pod zády,ale druhou jí sahá přímo na pozadí.
,,Eh… Jistě.'' uvědomil si též a jeho bledá a přísná tvář lehce zrůžověla. ,,Mohu se podívat, co čteš?'' ukázal na knihu, která ležela na zemi v temném obalu.
,,Ano, můžete, ale myslím že vás to zajímat nebude…'' podotkla stydlivě.
Tajné znaky, a jejich rozluštění.
Co je utajněno, by tak i mělo raději zůstat, protože to má jistě nějaký důvod. Stálo na obalu. V Luciusovi to probudilo zvědavost i zájem. Vzpomněl si na své dětství, kdy se stále snažil objevovat a rozluštit různé děsivé texty či zaklínadla.
,,Mýlíš se ''' mrkl na ní přesvědčivě. ,,Luštění znaků mě vždy velmi bavilo a velmi jsem se o ně zajímal. Bohužel jsem k tomu prý neprojevil jisté předpoklady…'' svěsil smutně hlavu.
Hermiona ho zaujatě poslouchala a vše co jí říkal v ní probouzelo opět ten pocit…
,,Profesore Malfoyi, proč myslíte, že k tomu nemáte předpoklady?'' podivila se. ,,K tomu má přece předpoklady každý, profesore.''
Podíval se na ní a přikývl.
,,Ano, to nejspíš ano… Dědeček mi však stále tvrdil, že je to bezúčelné.''
,,A co si myslíte vy, pane profesore?'' zeptala se ho zvědavě Hermiona, byla dosti zvědavá na jeho odpověď.
,,Myslím, že to není bezúčelné, celé dětství jsem se věnoval objevování těchto symbolů a znaků, tak proč by to mělo být bezúčelné…'' prozradil jí svůj názor, na který se ho nikdo nejspíš nikdy nezeptal. ,,A mimochodem…'' odmlčel se, jako by přemýšlel, zda to smí říct. ,,Říkej mi Luciusi…''
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 20. dubna 2008 v 12:00 | Reagovat

Ehn.. tahle kapitola je úplně stejná jako ta první.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.